Loading Hledáme zájezdy podle Vaší představy.
Dejte nám prosím chvilku.

Cestu zná jen Féničanka

Cestu zná jen Féničanka

Helena El Hassanová, 14.11.2014

Když se blíží letní prázdniny, jsou letadla směřující do Bejrútu beznadějně vyprodána. Do své rodné vlasti se totiž od roku 1990 nostalgicky vracejí všichni ti, kdož v průběhu 15 let trvající občanské války dali přednost životu v emigraci. Nejde o tisíce, ale o miliony lidí, které našly útočiště povětšinou v západní Evropě či Spojených státech. Ti, kteří odjížděli z Libanonu už na počátku války v roce 1975, opouštěli zemi, které se tenkrát říkalo Švýcarsko Blízkého východu, a to nejen proto, že iluzi napomáhaly tři a půltisíc metrů vysoké hory s nádhernými sjezdovkami, které končily u vln Středozemního moře...

Zdálo se, že Libanonci dokážou vyjít s každým, v historii tomu tak vždycky bylo. Zatímco například mořské národy parádně zatočily téměř se všemi starověkými říšemi, s Féničany, předky Libanonců, se rychle skamarádily. A když Asýrie nebo Egypt vystrčily drápky, Fénicie zareagovala  výhodnými obchody, které končily společným slavnostním rybolovem ve počest „dobyvatele“. Nabukadnezara si usmiřovali 150 talenty zlata (1 talent = 25 kg), Peršanům dali k dispozici své lodě pro tažení proti Řekům, Řekům a Římanům obstarávali stříbro, železo, cín, olovo, otroky, koně, eben, kožená sedla, voňavky, drahokamy, slonovinu, víno, bavlnu, pšenici, koberce , lanoví a samozřejmě purpur na barvení tóg římských senátorů, což ještě dnes připomínají několikametrové vrstvy lastur jižně od Sidónu. Všechny tyto  materiální požitky Féničané navíc vylepšili vynálezem sklářské píšťaly, díky které svět může foukat sklo, a do světa na svých lodích rozvezli také abecedu.

Féničané byli stále v pohybu a  větší část svého života prožili na lodích s jejich nejvěrnější spojenkyní na cestách souhvězdím Malého vozu, kterému říkali Féničanka. Právě ona je neomylně naváděla k osadám, které založili ve vzdálenosti jednoho dne plavby podél celého Středozemního moře. Ona jim dopomohla splnit v roce 600 př.n.l. příkaz faraóna Nekóa, když měli obeplout Afriku ve směru od Rudého moře na západ a ona jim neomylně ukazovala cestu domů - do kraje cedrových lesů, které prý vysadil sám bůh.

Dnes maronitští kněží slouží za jejich přežití jednou ročně mše. Bezbřehá touha po tvrdém cedrovém  dřevě s kořenitou vůní  způsobila, že v roce 1696 jich  bylo v zemi napočítáno pouhých několik desítek. Postupně se jich podařilo vzkřísit na 400 u městečka Bšaré, přičemž sedm z nich má biblický věk 1200-2000 let. K úsilí se přidala  britská královna, když několik cedrů zasadila v botanické zahradě Chelsea a konečně i Češi, když jsme to samé učinili na Hradčanech. V Libanonu nevolají o pomoc ale jen cedry.

Libanonská pohádka o úspěchu  a šikovnosti totiž skončila s příchodem občanské války. Změnila životy a hodnoty mnoha lidí, někomu  přinesla existenční starosti, jiní na válce naopak vydělali. Utrpení se zdálo nekonečné a řešení bylo doslova ve hvězdách. Ovšem přesně v duchu přísloví „všechno zlé pro něco dobré“ dopadla i válka v ulicích Bejrútu. Kdyby jí totiž nebylo, nikdy by se v hlavním městě Bejrútu neuskutečnil hloubkový archeologický průzkum. Gigantický 25letý plán obnovy města odkryl v samotném srdci poklady, které společně s okolím tvoří téměř divadelní kulisy. Na jedné straně antické základy města, kde by se rovnou mohla hrát Antigona, na straně druhé ještě neopravené budovy pokryté sítem střel, před kterými by se dala točit stalingradská bitva, na straně třetí  nádherně rekonstruované budovy, které připomínají, že Bejrútu se kdysi říkalo také Paříž východu. Bejrút se nechce vzdát své elegance a stylu za žádnou cenu. Na válku chce  zapomenout a touží žít. Diskotéky, kabarety,  kluby klasického a  vodního lyžování, jachtingu, tenisu, golfu, karate, jezdectví i slavné Casino du Liban, které své brány znovu otevřelo v roce 1994, křísí zašlou slávu.

Když letadlo nad Bejrútem přistává, je to stejný zážitek jako když námořnici s dojetím zakotvili u jeho břehů. Přistávací dráha začíná těsně za mořem a pilot si přitom možná stačí vychutnat horský obzor. Plocha, na kterou musí dosednout, je sevřena úzkým prostorem mezi mořem a horami, a proto k horizontu ve starověku stejně jako dnes neodmyslitelně patří výškové budovy, které kdysi byli vyšší než ty římské, zatímco dnes jsou soutěžním polem pro architekty .

Žít v Bejrútu je opět drahé, stavebních parcel mezi mořem a horami je málo, přesto životu v hlavním městě, ke kterému patří každodenní dopravní zácpy, dává většina Libanonců přednost.

V malebných bejrútských uličkách opět potkáte malíře, na nábřeží se  předvádí skejťácká i bruslařská mládež. Starší ročníky „potí krev“, aby zlikvidovaly nadbytečné kalorie vynikající a proslulé libanonské tabule. Po večerech se na ulicích pořádají jazzové koncerty a na večírcích ve stovkách restauracích se zase vesele tančí a předvádějí poslední módní výstřelky. Na „looku“ záleží všechno!

Libanonky ve věcech módy totiž udávají v arabském světě tón. Když začnou Libanonky nosit tenké obočí, v tu ránu je nosí i Syřanky či Jordánky. Honba libanonských žen za krásou se stala vděčným námětem řady místních seriálů a scénka, kdy žena z chudší vrstvy si pořídila přeliv, čočky a nechala zvětšit rty jen proto, aby měla nový „look“ bez ohledu na to, zda ji pozná vlastní manžel, rozesmála všechny arabské televizní diváky. O Libanonkách  se také  říká, že by raději nechaly svou rodinu hladovět, než by se vzdaly nového originálu ve své garderobě a aby nenastala trapná situace náhodného setkání dvou totožných modelů, nenakupují příliš sériovou výrobu. V Bejrútu se stále šije na míru a největší reputaci má ten salón, který má nejlepší nápady, za něž se těžce platí. Paní Matragi, kterou zná snad už skoro každý Čech, má díky vitální mladé generací, jež se vrací z italské či francouzské emigrace, tvrdou konkurenci. Uspět v takovém prostředí vyžaduje cílevědomé vzdělání. V Libanonu je běžné, že děti se od tří let učí dva - tři jazyky najednou, přičemž v budoucnu k nim přistupují další. Německá profesorka, se kterou jsem hovořila, přiznala , že je jí žáků, kteří mají kruhy pod očima z množství učiva, velmi líto, jedním dechem ale uznává, že v osmnácti mají všichni vystaráno. Konečně nejednu naši dívku okouzlil lingvisticky vybavený Libanonec, zvláště když jeho tvář opálila jízda na lyžích. Sotva totiž Libanoncům povinnosti končí, prchají do hor.

Čistý vzduch, skvělý výhled na moře, vynikající vína v četných rozlehlých sklípcích, vyhlášené kulinářské kuchyně restaurací v městečkách Brúmana či Bejt Mary, jež nemají daleko k umění vlastních maminek a babiček a od listopadu do dubna také lyže.To jsou důvody, proč právě hory přitahují Libanonce snad více než moře. Našince sníh mnohdy překvapuje, ale Libanon má už od roku 1920 skvěle vybavená horská střediska. Dnes je jich v provozu celkem pět, přičemž nejvyšší sjezdovka začíná ve výšce  2 152 metry. Vybavení klidně nechte doma, na všechno se pamatuje. V Libanonu není místo pro nudu. Když se omrzí sportování, je možné vyrazit za památkami. Takové chrámy v Baalbeku či rezidence bývalých libanonských panovníků v Bejt ad-Dínu za to rozhodně stojí. Před antickými památkami  vystupují folklórní a baletní  soubory včetně baletu Kirovova, symfonické orchestry, operní zpěváci jako Placido Domingo i světové popové hvězdy. Mezi sloupy Jupiterova chrámu pózují modelky i české missky. Fotí se s unikáty - základy baalbecké akropole z 2. a 3. století totiž tvoří kamenné kvádry o váze 830 tun. Přesto nejsou zapsány do Quinnessovy knihy rekordů . Titul a nárok má totiž pouze kus, kterému místní říkají „handžár al-hubla“. Famózní kousek zůstal ležet půl kilometru od chrámu v bývalém kamenolomu a člověk na něm vypadá doslova jako mravenec. Váha největšího kamene opracovaného lidskou rukou totiž  dosahuje 1084 tun. Libanonci jsou na Baalbek právem pyšní, dobře se ovšem starají i o antické památky v Tyru či o historicky nejstarší areál v Byblu.

Mládež také  v posledních letech přitahuje hmatatelný důkaz o legendární novodobé lásce, který se tyčí v pohoří Šúf 50 kilometrů jihovýchodně od Bejrútu. Místu se říká  Músův hrad. Jeho majitel vyrostl pod největším křižáckým hradem na Blízkém východě Crac des Chevaliérs v sousední Sýrii. Jako velmi mladý hoch z chudé rodiny se zamiloval do spolužačky Sajdíje, která na otázku, zda si ho vezme, odpověděla, že až  tehdy, když jí postaví hrad, jaký stojí na kopci za jejich vesnicí. Músova láska byla tak veliká, že když se musel shodou okolností odstěhovat do Libanonu, začal se nejprve zajímat o stavitelství a posléze  začal stavět "svůj vzdušný zámek". Miniaturní kopie Cracu des Chevaliérs po 35 letech nezměrného usilí stojí, jenže Músova láska se dávno provdala za jiného.

A tak Músa během války, kdy nemohl na svém životním snu pracovat, svůj příběh vepsal aspoň do knihy a vypráví jej turistům. Je ale Músův příběh jen jeho vlastním příběhem ?

Je spíše symbolem, když totiž v roce 2006 skončilo izraelského zabíjení tisíce civilistů, doslova druhý den po ukončení vojenských akcí začali s houževnatostí svou vlastní opět stavět své zničené domovy, cestu do bezpečného přístavu ale zná jen Féničanka.

Zpět nahoru

Další zajímavé články

První český beduín
2.10.2014
Také jste nikdy neslyšeli o súdánských pyramidách?
Helena El Hassanová, 2.10.2014
Vivat Palmyra
Hassan El Hassan, 31.3.2016
Luxusní bydlení nejen na dovolené
Júnis El Hassan, 1.3.2016
Pohádka napsaná za 30 let
Helena El Hassanová, 2.10.2014
Írán očima českých lékařů
Hassan El Hassan, 2.10.2014
Zpět na výpis článků

Atraktivní nabídky z našich destinací

 
 
 
odpovídá vašim parametrům

Proč cestovat s Palmyrou?

Dlouholetá zkušenostNa trhu jsme stabilně již od roku 1991 a naše zkušenosti se klientům vždy osvědčily Absolutní znalostS námi víte kam cestujete, neboť naše destinace známe, jako nikdo jiný na trhu Osobní přístupBudujeme vztah s klientem a vždy přihlížíme k individuálním potřebám FlexibilitaI když je kancelář zavřena, my jsme vám dostupní ve dne i v noci Jedinečné zázemíDíky našemu multikulturnímu původu máme zcela unikátní výhody