Loading Hledáme zájezdy podle Vaší představy.
Dejte nám prosím chvilku.

Týden jižním Marokem, 3. část

Týden jižním Marokem, 3. část

Júnis El Hassan, 9.10.2016

Měsíc zavelel a Ramadán byl ve své poslední fázi. Minulou část deníku jsme uzavřeli v okamžiku, kdy bylo jasné, že islámský svátek končí a následují tři dny oslav a volna. S ohledem na naše kulturní kořeny jsme s tím počítali a měli jsme jasný plán, o kterém bude poslední část našeho deníku.

Po delikátní večeři na střeše restaurace La Perle du Sud a po návratu do našeho dočasného domova jsem okamžitě zvedl telefon a zavolal do jednoho z nejluxusnějších marockých rijádů La Maison Arabe. Účel byl prostý – objednat kurz vaření pro dvě osoby na následující poledne. Co jiného byste mohli čekat od milovníků jídla v zemi jako Maroko. Kurzů vaření naleznete v Marrákeši přehršel, avšak ne z každého odejdete tak obohaceni jako z La Maison Arabe. Majitelé organizují kurzy pravidelně buď ve svém rijádu v centru Marrákeše, anebo ve své druhé lokalitě schované za městskými hradbami, daleko od ruchu v palmové oáze uprostřed přírody. My jsme vybrali variantu první. Po příchodu nás čekal fundovaný průvodce marockou kuchyní Mohammed. Je bývalým učitelem angličtiny a velkým znalcem své kultury. Pohostil nás šálkem čaje a výbornými olivami v rozmarýnu, načež jsme čekaje na zbylé účastníky začali naslouchat detailnímu výkladu o hlavních ingrediencích a pokrmech marocké kuchyně. Dostali jsme i vlastní blok na poznámky. Z našich "spolužáků" se vyklubal milý manželský pár ze Spojených států – Edward a Lyn. Byli na třítýdenní cestě napříč Marokem a jejich společnost byla na výsost příjemná. Mohammed navázal na své vyprávění, z něhož se rozvinula bohatá konverzace o vzájemných zkušenostech s místní kuchyní.

Zhruba po 45 minutách jsme se přemístili do hotelového butiku, abychom se detailně seznámili s druhy koření a přišli na to, jak správně odlišit kvalitní od laciného. Našemu oku neuniklo originální vydání marocké kuchařky, kterou jsme s přítelkyní prostě museli mít. Bohatě vyzbrojeni teorií jsme se vypravili do luxusně vybavené kuchyně, kde jasně vládla statná Ayda. Ta nám už připravila suroviny a byla pro tento den naší šéfkuchařkou a lektorkou, zatímco Mohammed se flexibilně ujal role překladatele. Při letmých pohledech na některá naše díla si neodpustil humorné poznámky. Na programu jsme pro následující hodiny měli přípravu dvou chodů, marockého chleba a hlavního chodu. Co se hlavního jídla týče, na výběr byl vegeteriánský pokrm a kuřecí na citrónu. S přítelkyní jsme si jídelníček rozdělili, abychom vyzkoušeli vše. V průběhu celého kurzu nám bylo servírováno osvěžující marocké růžové víno a zmiňované olivy. Mohl bych pokračovat do nekonečna o tom, jak báječný tento den byl, kolik jsme se o marocké kuchyni naučili, např. o práci s tadžínem (speciálním keramickou nádobou kónického tvaru na vaření) a mnoho dalšího. Ale zrychlím tempo a přejdu k okamžiku, kdy jsme všichni čtyři svá jídla dokončili, abychom se usadili u bazénu obklopeném olivovníky a orientálním dekorem. Tam nám číšníci v rukavicích obřadně naservírovali vše, co jsme si sami navařili. Aby toho nebylo málo, po hlavním chodu jsme byli pohoštěni marockým cukrovím s čajem. Každý z nás dostal svůj vlastní mini tadžín na památku, detailní recept na všechny připravené pokrmy a taktéž certifikát, abychom se mohli pochlubit přátelům. Výborné jídlo a milá společnost způsobily, že čas plynul rychle a soumrak byl signálem k přesunu zpět do Le Perroquet Bleu, další dva dny nás totiž čekaly cesty za hradby královského města.

Předposlední den jsme vyrazili na privátní výlet do nedalekého zeleného údolí Ourika, jež  je útočištěm místních berberů a domovem arganovníků. Dopoledne nás v rijádu vyzvedl svým Mercedesem Abdo (zdá se, že se v Maroku všichni jmenují Abdo nebo Mohammed) a společně jsme se vydali na jihovýchod. První zastávkou byla berberská vesnička, v níž sídlil ženský spolek vyrábějící a prodávající bio produkty z arganového oleje. Samozřejmě jsme nakoupili, co se dalo, a protože Abdo ve vesnici vyrůstal, pohostil nás šálkem sladkého čaje, který nám dodal kalorie na další cestu. Bylo krásné z oken vozu pozorovat neobvyklou scenérii v tónech růžové a zelené. Po zhruba hodině jízdy jsme dorazili do centra údolí, jímž se vinul slabý letní proud řeky. Abdo si vzal pauzu a my jsme vyrazili k vrcholům místních hor. Cesta to není zcela lehká, neboť jí kříží četné vodopádky, lokálců zde bylo kvůli svátkům neobvykle mnoho a bylo zřejmé, že se bez průvodce neobejdeme. Nebylo nutné se však obávat, místní mladík (hádejte, jak se jmenoval?) se nás iniciativně ujal a zkušeně nás provedl až k nejvyššímu bodu, kam se odvážil jen zlomek „startujících“.Výhledy byly fascinující, vesnice i vodopády pod námi, nejvyšší marocká hora Džabal Tubkal schována někde za námi. Chvíli jsme si užívali okamžiku, ale nic netrvá věčně, a tak jsme se následně vydali zpět do údolí. Mohammed znal každé zákoutí a dolů nás vedl vzdálenější, avšak klidnější cestou. Poděkovali jsme mu bakšišem, prošli jsme zbytek vesničky, usedli jsme k rychlému obědu a požádali Abda o odvoz zpět. Nezdálo se to, ale prostý program nás stál dost sil. Přesto jsme vytrvali a vydali jsme se ještě jednou vstříc centru Marrákeše, abychom zakoupili poslední suvenýry, dárky a koření, bez kterého jsme se nemohli vrátit.

Na poslední den naší výpravy jsme měli v hledáčku kdysi africký ráj každého hippie – jedinečné přímořské město Essaouira. To je od Marrákeše vzdáleno přes tři hodiny jízdy autem, a proto nás Abdo čekal již v osm ráno. Cesta byla klidná a lemovaná statisícem arganovníků. Po příjezdu rychle pochopíte, že Essaouira je něco zcela odlišného než Marrákeš. Smysly jsou vystaveny docela jiným vjemům. První, co pocítíte, je podstatný pokles teploty a růst síly větru, všude slyšíte hejna racků, vzduchem se line aroma ryb a spektrum barev se změnilo z teplé růžové na osvěžující modř a uklidňující bílou. I mentalita místních je od té marrákešské zcela rozdílná. Asi se na ní podepsalo období lásky a míru 70. let, neboť v každém obchůdku hraje originální etno hudba a majitelé jsou ve svých prodejních praktikách velmi nenásilní a milí. Pro někoho to bude možná překvapující, ale hašiš a marihuana nejsou v tomto městě neobvyklými společníky.

Prohlídku města jsme započali v místní loděnici, kde kotví mraky modrých rybářských lodí, jimž kontrují sytě rudé sítě a hejna bílých racků nad hlavami. Jen pár minut chůze nás dělilo od historických městských hradeb. Za zmínku stojí, že právě u nich bylo natočeno několik scén filmu Království nebeské. Po jejich obhlídce jsme sešli dolů za krásami modrého města. Uličky jsou obdobně úzké jako v Marrákeši, atmosféra nikoliv. Ucítíte zde obrovskou pohodu, minimální ruch, žádná auta, motorky či řady snaživých prodavačů. Obklopí Vás četné plakáty jednotlivých ročníků festivalu Gnaua (největší světový festival etnické hudby), úsměvy domorodců a řemeslné výrobky od náramků, nábytku z túje až po hrnce a koberce. Ostatně i můj otec si odsud kdysi jeden stolek dovezl. Protože jsme chtěli vyzkoušet něco více „lidového“, rozhodli jsme se zavítat do jedné lokální restaurace, o níž kolemjdoucí tvrdil, že je výborná. Ačkoliv byl čas obědu, v zákoutích sedělo několik rozpačitě vyhlížejících turistů, k nimž jsme se nejistě přidali i my. Nebudu zbytečně zacházet do detailů, jídlo nesoucí název Royal Kuskus za moc nestálo a ručně psané menu nás rozesmálo, avšak i to byl zážitek. Náš další program byl poměrně prostý, poflakovat se po  magických ulicích a užívat si osvěžujícího vánku. Dostali jsme se do různých zákoutí města a naráželi na nečekané cíle pro naše objektivy. Po náročných dnech v intenzivní a životem kypící Marrákeši to bylo osvobozující nicnedělání. Krátce poté jsme se naposledy shledali s Abdem, aby nás zavezl do našeho rijádu v Marrákeši, odkud jsme se dalšího rána vydali zpět do Čech.

Pokud by se mne nyní někdo zeptal, jaká byla naše dovolená, ukázal bych mu jednu starší reklamu marockého ministerstva turismu. V ní žena přilétá do Maroka s malou bílou kostkou, zatímco jiný muž se na letišti připravuje se stejnou, avšak podstatně větší kostkou ve svých rukách, k odletu. Žena se zvědavě podívá a vydává se vstříc poznání Maroka. S každým zážitkem, který ji potká, její kostka absorbuje pomyslné bohatství a zvětšuje se, aby na konci pobytu odlétala se stejně velkou kostkou zážitků a zkušeností jako onen muž. Maroko není pro každého, ale pokud dokážete pojmout intenzitu jeho kultury, neváhejte a jeďte.

 

Zpět nahoru

Další zajímavé články

Emiráty dobrodružně, 1. část
Júnis El Hassan, 10.4.2016
Do Guinnessovy knihy s mešitou pod taktovkou ženy
Helena El Hassanová, 2.10.2014
Za věčně novými Emiráty - 3. část
Hassan El Hassan, 10.7.2015
10 úchvatných míst arabského světa
Júnis El Hassan, 22.2.2016
Napříč Kuvajtem, Bahrajnem a Katarem, 1. část
Hassan El Hassan, 7.12.2015
První český beduín
2.10.2014
Zpět na výpis článků

Atraktivní nabídky z našich destinací

 
 
 
odpovídá vašim parametrům

Proč cestovat s Palmyrou?

Dlouholetá zkušenostNa trhu jsme stabilně již od roku 1991 a naše zkušenosti se klientům vždy osvědčily Absolutní znalostS námi víte kam cestujete, neboť naše destinace známe, jako nikdo jiný na trhu Osobní přístupBudujeme vztah s klientem a vždy přihlížíme k individuálním potřebám FlexibilitaI když je kancelář zavřena, my jsme vám dostupní ve dne i v noci Jedinečné zázemíDíky našemu multikulturnímu původu máme zcela unikátní výhody