Káhira a pyramidy jsou symbolem Egypta a obvykle prvním místem setkání s touto zemí, která lidstvo přitahovala jako magnet. Na místě dnešního letiště stálo kultovní město Heliopolis, na jižním předměstí zase Memfis, dnešní Káhira má ale ryze arabskou historii.
Srdcem je dnes už revolucí proslavené náměstí Tahrír s Egyptským muzeem, jež je historickým šperkem. V záplavě mešit vyniká Alabastrová mešita Muhammada Alího, oblíbeným cílem je také Hassanova mešita, mešita Al Rifai a další káhirský symbol Salahadínova citadela. O jedinečném a typickém koloritu zdejšího súku Al-Chalíli vypráví nejeden dokument, určitě není od věci zavítat do Koptského města.
Pak už se většinou pozornost upře na pyramidová pole. Gíza směrem na západ je oslavou faraónů 4. dynastie a Cheopsova pyramida je její korunou. Areál tří pyramid hlídá Velká sfinga, která stojí u Chefrenova Údolního chrámu, kde se prováděly poslední smuteční úkony s lidským tělem před jeho poutí na věčnost. Je to jeden z posledních zachovalých zádušních chrámů v Egyptě, součástí pole jsou také hrobky členů královské rodiny, úředníků a kněží.
Sakkára na jihu Káhiry velikostí pyramid neohromuje, ale z historického hlediska jsou to nejstarší památky kamenné architektury na světě. Dominantou je stupňovitá Džóserova pyramida z 3. dynastie, z pozdějších staveb vyniká Mererukova mastaba, kterou si nechal postavit královský vezír pro sebe a svou rodinu, krásné reliéfy ze života starých Egypťanů jsou její největší ozdobou. Jen některé z pyramid na tomto poli je možné navštívit, pro veřejnost je otevřena např. Tetiho pyramida.
Druhým největším egyptským městem je Alexandria, stojí poněkud stranou turistického zájmu, i když byla po svém založení jedním z nejvyhledávanějších míst tehdejšího světa. Alexandr Veliký město založil r. 332 př.n.l. na břehu Středozemního moře, mezi něj a nedaleké Mariutské jezero se vtěsnalo pět čtvrtí, přičemž královská čtvrť Regia s divadlem, muzeem, akademií a knihovnou byla centrem dění. Ve čtvrti Rakótis nalézali věčný odpočinek umírající a také kněží kultu boha Serápida. Dále zde byla židovská čtvrť a Nikropolis zbudovaná císařem Augustem, poslední částí byl přístav, z něhož vedla umělá cesta na ostrov Faros se slavným majákem.Jeden ze sedmi divů světa měřil 110 metrů a navždy jej pohltilo moře ve 14. století. O obnovení spálené alexandrijské slávy se pokusila Mubarakova rodina podporou výstavby novodobé knihovny, která je bezesporu zajímavou ukázkou současné architektury. V současnosti je možné v Alexandrii mimo ni navštívit palác Montazah, katakomby, pevnost Qajt Bej, která stojí na místě původního majáku, malé antické divadlo z 2. století či mešitu Abo Abase.
Největší chrám v Egyptě se nachází v Karnaku, který je od Káhiry vzdálen noční jízdu vlakem (674 km). Je součástí chrámového komplexu na východním břehu Nilu a cesta k němu vede alejí beraních sfing, které symbolizují plodnost. Největší ozdobou chrámu je Velká sloupová síň, kde se na ploše 5406 m² tyčí 134 sloupy vetvaru papyrových svazků. Karnacký areál je alejí sfing propojen s komplexem luxorským, kde stálo šest soch a dva obelisky, jeden z nich zdobí náměstí Concorde v Paříži.
Západní břeh Nilu je tradičně vyhrazen mrtvým. V Luxoru jde o celé Údolí králů, kde jsou pochováni faraóni 18. -20. dynastie, ze 64 objevených hrobek s krásnými reliéfními malbami se nejvíce proslavila hrobka Tutanchamóna. Ve stejné lokalitě se nachází Údolí královen, kde byli pochováváni faraóni a královny ve věku do 12 let. Z nejznámějších zdejších 80 hrobek se nejvíce proslavila hrobka královny Nefertari, krásné manželky Ramesse II. Jeden z největších skvostů staroegyptské architektury terasovitý chrám královny Hatšepsovet od 70. let minulého století renovuje polský tým. Posledním bodem, který v Luxoru patří k nezbytné prohlídce, jsou Memnonovy kolosy, které zdobily zádušní chrám Amenhotepa III.
Oslavou jednoho z největších egyptských faraónů Ramese II. a jeho manželky Nefertari je bezpochyby jejich chrám v Abú Simbelu. Jeho objevení archeologickým nadšencem Giovannim Belzonim, který se do Abú Simbelu vypravil na doporučení svého švýcarského kolegy a objevitele Petry J.L. Burckhardta v roce 1817, bylo naprostou senzací a zcela změnilo názory staromilců 19. století na egyptský životní rozhled. Už jen třeba proto, že paprsky slunce procházely průčelím chrámu otočeným k východu v den jarní a podzimní rovnodennosti tak, že přesně ozařovaly vytesaná božstva 65 metrů hluboko ve skále. S genialitou starodávných Egypťanů se pokusili poprat i naši současníci, když před zatopením Asuánské přehrady rozřezali chrám na díly a posunuli jej o 210 metrů hlouběji na vyvýšené místo v poušti. Tak dnes můžeme obdivovat nejen 20 metrů vysoké sochy sedícího Ramesse II., ale i menší chrám jeho manželky opodál, který pro ni Ramesse II. nechal džentlemensky zbudovat.
O vyspělosti egyptské civilizace vypovídá také reliéfní kalendář a Imhotepova deska v Kom Ombo, kde se nacházejí chrámy zasvěcené Horovi a Sobekovi, právě druhý z nich zosobňoval božstvo posvátného krokodýla, který hrál podstatnou roli v duchovním růstu nových kněží. Před chrámem bylo několik studní a vodních nádrží, kde byli krokodýli chováni.
Nejlepší chrámovou atmosféru skýtá chrám v Edfu, který se díky písku dochoval téměř v neporušeném stavu, ve výborném stavu je také denderský chrám vzdálený 60 km od Luxoru, z něhož kněží pozorovali hvězdy, výsledky se promítly mj. do slavného zvěrokruhu Usiridovy svatyně, jehož originál se nachází v Louvru.
Pouť klasickým starověkým Egyptem končí u Asuánu, cca 900 km od Káhiry, který je často nazýván branou černé Afriky. Odsud už cestovatel může zamířit na území černých faraónů, k nimž se vztahuje náš webový odkaz o Súdánu.
Jen málo je naše široká veřejnost informována, že na území Núbie se nachází více zachovalých pyramid než v Egyptě samotném. O tom, že Núbie je téměř na dosah, svědčí malované příbytky v okolí Asuánu, které jsou núbijskou tradicí. Egyptští faraóni na Asuán, který leží na 1. nilském kataraktu, mířili především do chrámu bohyně Isis (4. st. př. n . l.) na ostrově Philae. Byla to pro ně vítaná změna, protože Asuán proslul příjemným klimatem, byl také místem dalších budovatelských plánů, protože v blízkém okolí se vyskytovaly žulové lomy, odkud staří Egypťané těžili a převáželi stavební materiál. Na Asuánu se často turisté naloďují na lidové feluky, které dotvářejí romantický obraz této krajiny.
U Nilu většinou končí veškeré snahy turistů a většinou tady končily i kroky všech dobyvatelů Egypta. Mělo tomu být i v případě perské armády nebýt věštby ze Síwy, která synovi Velkého Kýra Kambýsovi předpovídala smrt. Proto z Théb do Síwy vyslal perský král v roce 525 př.n.l. armádu 50 tisíc mužů, která měla za úkol orákulum a Amónovův chrám v Síwě zničit, a zároveň tak získat kontrolu nad západní částí země. Jak vypráví řecký historik Herodot, armáda se nejprve přesunula do oázy Charga, v jejímž okolí se mj. dnes nachází jeden z nejlépe dochovalých raně křesťanských hřbitovů na světě (4.-7.st.n.l.). V Charze se armáda rozhodla pro pochod pouští nejkratší cestou s využitím tzv. „umělých studní“, což byly hliněné nádoby s vodou zakopané po trase směrem na Gilf El-Kebír a Síwu. Armádu ale přepadla silná písečná bouře a od té chvíle byla nezvěstná. Velká událost našla své místo v Herodotově spisu a řada generací poté se pokoušela pravdivost příběhu dokázat nalezením armádních pozůstatků.
Archeologové se nejdříve drželi tradiční trasy a pátrali nejprve v oáze Dachla, které je mimochodem považována za jedno z nejstarších osídlení v Africe (stáří vykopaných domů je prokazatelně 13000 let) a je nebem archeologických expedic (např. kanadského týmu pod vedením prof. Millse). Po armádě se nenašla stopa ani na polích, které oázu obklopují. Ani na trase do oázy Farafra, kterou by vojsko muselo ev. při tažení dobývat, se nic nenašlo. V oáze Farafra mimochodem mohou turisté obdivovat stále obývanou pevnost, smýt prach v horkých pramenech, navštívit velmi svérázné muzeum místního umění či jeskyně El Ubajid a dále pak hluboko v poušti obdivovat přírodní prameny Ajn Della, které se nacházejí přímo na okraji Velkého písečného moře. Za Farafrou severním směrem ve vzdálenosti 45 km se už rozkládá tzv. Bílá poušť, a to na celkové rozloze 300 km². Je rájem amatérských geologů, ale uchvátí i obyčejného milovníka přírodních krás. Možná právě tato měsíční krajina dovedla perskou armádu před bránu smrti. Pozůstatky několika set vojáků byly nalezeny pouhých sto kilometrů před Síwou, šťastnými objeviteli byli italští archeologové a dvojčata Angelo a Alfredo Castiglioni. Říkají, že Peršané museli být o úspěchu své mise do Síwy zcela přesvědčeni, když je bouře nečekaně překvapila a je paradoxem dějin, že právě v Síwě orákulum předpovědělo úspěch Alexandru Velikému. Ten byl navíc prohlášen synem Amónovým. Na rozdíl od Peršanů se Alexandr Veliký v Síwě vykoupal stejně jako později Kleopatra, pro kterou byl Alexandr velkým vzorem, a to v tzv. Slunečním pramenu.
Síwa je velmi krásná oáza cca 45 km od lýbijských hranic. Není divu, že si toto magické místo věštci oblíbili. Bývalou věštírnu dnes nalezneme v rozvalinách Amónova chrámu. Na Síwu lze shlížet z malebné pevnosti Šali postavené z písku a slané vody, což se jí ale stalo během přívalových dešťů v roce 1926, 1930 a 1970 osudným, neboť déšť sůl vyplavil a pevnost s vysokopodlažními obydlími se zhroutila. Času ale odolaly hrobky s úžasnými nástěnnými malbami na Hoře mrtvých, které jsou považovány za jedny z nejlepších v celém Egyptě. Západ slunce je možné sledovat na malebném ostrůvku Fatnas a den lze završit v milém místním berberském muzeu. Síwa na egyptský trh dodává nejkvalitnější pitnou vodu, keramiku a vyšívané svatební šaty. Je také proslulá svými hudebníky, kteří jsou nezbytnou součástí všech čtyř festivalů, jež se zde pořádají. Cestu Západní pouští lze před návratem do Káhiry ukončit návštěvou oázy Bahríja, kde se nachází na ploše 6 km ², na jednom z kopců Džabal Dest lze vidět pozůstatky masožravého dinosaura.
Poznat oázy západního Egypta je správnou volbou. Vznikly díky obavám z nilských peřejí, mnozí starověcí dopravci dávali přednost při cestě do Súdánu relativně bezpečnější „cestě 40 dní“ po souši. V té době to nebyl ještě kraj zcela bez života. Za římské říše to byla naopak obilnice říše a kraj pokrývaly do široké dáli vinice. Faraónové zde budovali chrámy a další stavby se stejným nadšením jako u Nilu, v pozoruhodné symbióze zde žili Římané, Egypťané, Řekové a kraj byl vyhledávaným útočištěm prvních křesťanů. Dosvědčují to nejen malby v chrámech, ale i nedávno nalezené stohy papyrů, které zaznamenávají řadu novým biblických skutečností, příběhů, ba dokonce i nepublikované výroky Ježíše, nechybí ovšem ani neznámé básně Sapfó či další kuriozity. Řada těchto dokumentů dřímá zatím na stolech Britského muzea v Londýně a čeká na své vzkříšení.
Představovat novodobý poklad Egypta, a to přímořskou turistiku, by bylo nošením dříví do lesa: Hurghada, Šarm Aš-Šajch, Taba, Marsa Al -Alam či Marsa Mattrúh se už staly všeobecně známými. Stejně tak sinajské výstupy na horu sv. Kateřiny či šnorchlování na mysu Ras Mohammad atd…do stále větší obliby přicházejí kombinace pobytů s poznáváním sousedních zemí, velkým lákadlem je např. spojení pobytu v Egyptě s jordánskou Petrou.
